Celulární, buňkové sítě

Již v šedesátých letech si toto uvědomili v Bellových laboratořích (Bell Labs) a začali pracovat na systému, jenž by odstranil většinu nevýhod stávajících mobilních sítí. Právě tehdy vznikl systém celulární sítě, tedy sítě, kdy je území rozkouskováno mezi mnoho malých buněk obsluhovaných základnovými stanicemi. Dostupné frekvence byly rozděleny mezi jednotlivé buňky tak, že bylo možno použít tutéž frekvenci vícekrát, pouze se muselo dodržovat pravidlo stanovující vzdálenost buněk používajících stejnou frekvenci.

Dnes tato myšlenka vypadá samozřejmě, ale tehdy šlo o průlomovou a také technicky náročnou záležitost. Do té doby totiž každá základnová stanice měla svoji přidělenou frekvenci a tu již v síti jiná stanice nepoužívala. Pokud jste vyjeli z dosahu jedné základnové stanice, hovor byl přerušen a museli jste znovu zavolat po připojení na jinou základnovou stanici. Mimo to, pokud přicházel hovor na takovou mobilní stanici, volající musel vědět, ke které základnové stanici je mobil přihlášen. V praxi tedy bylo nutné znát něco jako mobilní předvolbu – místo, kde se mobilní stanice nachází. Základnové stanice měly kapacitu jen několika hovorů, ale dosah až stovek kilometrů, takže k zásadnímu omezení mobility nutností znát polohu mobilní stanice nedocházelo, ovšem pro kapacitu sítě to bylo naprosto nedostatečné řešení.

Znovupoužití frekvencí díky buňkové (celulární) architektuře byl tedy průlomový krok. Aby bylo možno tento krok učinit, museli tvůrci vyřešit ještě dva problémy. Za prvé bylo potřeba vymyslet automatický mechanismus určování polohy mobilní stanice v mobilní síti, aby do ní mohly být směřovány hovory. Druhým problémem bylo předání hovoru při přejezdu z jedné buňky do druhé – díky nové architektuře měly buňky velikost spíše desítek než stovek kilometrů a tedy pravděpodobnost, že uživatel za hovoru vyjede z oblasti obsluhované jednou buňkou do oblasti pokryté jinou, byla podstatně vyšší než dříve.