Technologické řešení AMR

Jak již bylo řečeno, celý systém pracoval na bázi selektivní volby a jednotlivé mobilní terminály byly v podstatě radiostanice vybavené přijímačem selektivní volby a klávesnicí.

Koncepce mobilní stanice vycházela z radiostanice VR21/22 v duplexním provozu s odstupem 4.5MHz s úzkopásmovou FM fodulací F3E šířka kanálu 12.5kHz. U terminálu se z počátku nepoužíval duplexer, ale 2 oddělené antény, koncem osmdesátých let byl již používán i duplexer a tedy jediná anténa.

Při přihlášení do systému automat ohlásil UTO a poté spojil oznamovací tón. Hovor byl limitován časově a po časovém úseku byl přerušen, toto řešení bylo používáno i u jiných analogových sítí, takže nešlo o nic výjimečného. Bylo to proto, že neexistovala zpětná komunikace s terminálem a v případě ztráty spojení by základnová stanice nevěděla, že terminál není v dosahu a stále by držela sestavené spojení.

Vzhledem k tomu, že v socialistickém Československu bylo takřka nemyslitelné, že by někdo nepovolaný odposlouchával rádiový provoz, nebyl provoz a AMR nijak šifrován a probíhal zcela na analogové bázi. Ze stejného důvodu zcela chyběla jakákoliv autentizace účastníka v systému. Autentizace účasti v síti formou tónů přibyla až v roce 1993, tedy v okamžiku, kdy uvolnění politického klimatu v zemi a zpřístupnění radiostanic umožnilo zneužívání AMR k telefonování a kdy bylo oblíbenou radioamatérskou kratochvílí si někam zdarma přes AMR zavolat.

Systém AMR pracoval s dvanácti kanály, rozděleními do trojice takzvaných stvolů po čtyřech kanálech. Radiostanice prohledávala kanály pouze v rozsahu zvoleného stvolu a obsluha mobilní stanice musela stvoly přepínat přepínačem, pokud se dostala do oblasti pokryté jinými kanály, tedy jinými stvoly.

Základnová stanice AMR měla efektivní dosah cca 15-25 km dle charakteru terénu a v době největšího pokrytí fungovalo 63 základnových stanic. Základnová stanice se připojovala dvoudrátovým vedením k přenašečům na automatizované telefonní ústředně.

Už z principu sítě AMR vyplývá, že jednotlivé rádiové stanice mohly komunikovat i přímo mezi sebou, pokud znaly svoji čtyřmístnou selektivní volbu a stvol, na kterém komunikovaly.

Komerční využití

Až do roku 1989 se AMR využívalo pouze pro socialistické organizace a účely správy pošt a telekomunikací. Spolu s boomem požadavků o telefonní linku po roce 1989 se také zvýšila atraktivnost AMR a postupně bylo nabídnuto i do komerčního provozu. Samozřejmě s množstvím kompromisů, jež musely zaretušovat skutečnost, že AMR nebylo nikdy jako komerčně použitelná síť zamýšleno.

Komerční provoz neměl ale na růžích ustláno. Především se ukázalo, že provoz systému stojí v právním vakuu, už proto, že licenci na provoz mobilní sítě získala v roce 1991 společnost Eurotel. Systém AMR byl tedy provozován z části na „klubové bázi“ – byl k dispozici členům uzavřeného klubu za paušální poplatek 1000 Kč měsíčně. Členem klubu se ale mohl stát kdokoliv, kdo se zavázal tento paušální poplatek platit. Provozovatel se tak zbavil nemilého problému, jak si nechat platit za provoz systému, který nemá možnost účtování hovorů. Zvláště bylo nutno si pronajmout radiostanici, existovala jak vozidlová, tak základnová stanice vzniklá předělávkou vozidlové stanice. Údajně byla vyvinuta i ruční stanice.

Provoz systému AMR byl definitivně ukončen v roce 1999, když se dva roky předtím vrátil ke svému původnímu použití v rámci telekomunikací.

Systém AMR tak napsal významnou část české kapitoly mobilních sítí a dozvuky jeho slávy existují v podstatě dodnes. Není se čemu divit, že většina českých firem zabývajících se radiostanicemi, má své kořeny ve východních Čechách, zejména pak v Pardubicích, z této oblasti také dodnes přicházejí mnohé ambiciózní plány, ať již jsou to služby profesionálních radiových sítí, nebo například rádiové zabezpečení vozidel a majetku.